2. Příplatky za neobvyklé hodiny cestování Přehled federálních zákonů o pracovní době a cestovních výdajích
Zákon o spravedlivých pracovních standardech (Fair Labor Standards Act, FLSA) je federální zákoník práce, který určuje požadavky na pracovní dobu a cestovní výdaje pro většinu zaměstnavatelů ve Spojených státech. FLSA vyžaduje, aby zaměstnavatelé platili svým zaměstnancům za všechny odpracované hodiny, včetně doby strávené na pracovních cestách. Vyžaduje také, aby zaměstnavatelé zaměstnancům propláceli veškeré výdaje spojené s pracovními cestami. Znalost předpisů federálních pracovněprávních předpisů týkajících se pracovní doby a výdajů na pracovní cesty může zaměstnavatelům i zaměstnancům pomoci pochopit jejich práva a povinnosti na pracovišti.
Podle zákona FLSA jsou zaměstnavatelé povinni platit zaměstnancům za všechny odpracované hodiny, včetně doby strávené na pracovních cestách. Patří sem doba strávená na cestách na schůzky a z nich, jakož i doba strávená na pracovišti. Zaměstnavatelé musí zaměstnancům za dobu strávenou na pracovní cestě vyplácet mzdu alespoň ve výši minimální mzdy. Kromě toho musí zaměstnavatelé platit zaměstnancům jedenapůlnásobek jejich běžné mzdy za hodiny odpracované nad 40 hodin v pracovním týdnu.
Zákon FLSA rovněž vyžaduje, aby zaměstnavatelé hradili zaměstnancům veškeré náklady na stravu a ubytování, které jim vzniknou během pracovní cesty. To zahrnuje výdaje na stravování a ubytování vzniklé při pracovních cestách, jakož i veškeré další výdaje, které jsou nezbytné pro splnění pracovních úkolů. Zaměstnavatelé musí zaměstnancům poskytovat náhradu těchto výdajů ve stejné výši, jakou by platili, kdyby si je zaměstnanci hradili z vlastní kapsy.
Podle zákona FLSA jsou zaměstnavatelé odpovědní za zajištění bezpečné a spolehlivé přepravy zaměstnanců, kteří cestují za prací. Zaměstnavatelé musí zaměstnancům poskytnout bezpečný a spolehlivý dopravní prostředek, například auto nebo autobus, aby se mohli dostat na pracoviště. Zaměstnavatelé musí také hradit veškeré výdaje spojené s dopravou, například náklady na pohonné hmoty nebo parkovné.
Zákon FLSA vyžaduje, aby zaměstnavatelé vedli přesné a podrobné záznamy o všech cestovních časech a výdajích. To zahrnuje vedení záznamů o veškerých vynaložených výdajích na stravování nebo ubytování, jakož i o veškerých nákladech na dopravu. Je důležité, aby zaměstnavatelé vedli přesné záznamy o veškerém čase stráveném na cestách a výdajích, aby vyhověli požadavkům FLSA.
Při proplácení výdajů na kilometrovné zaměstnancům musí zaměstnavatelé vypočítat výši náhrady na základě aktuální federální sazby za kilometrovné. Současná federální sazba za ujeté kilometry činí 54,5 centů za míli. To znamená, že zaměstnavatelé musí zaměstnancům uhradit 54,5 centů za míli za všechny vynaložené cestovní výdaje.
Zákon FLSA vyžaduje, aby zaměstnavatelé vypláceli zaměstnancům příplatky za přesčasy za všechny hodiny odpracované nad 40 hodin v pracovním týdnu. To platí i pro všechny hodiny strávené na pracovních cestách. Pokud je zaměstnanec nucen cestovat za prací v neobvyklých hodinách, například v noci nebo o víkendech, musí mu zaměstnavatel za tyto hodiny zaplatit jedenapůlnásobek jeho běžné mzdy.
Je důležité, aby zaměstnavatelé rozuměli předpisům FLSA a dodržovali je, pokud jde o cestovní dobu a výdaje. Nedodržení předpisů FLSA může mít závažné právní a finanční důsledky, včetně pokut, náhrady mzdy a dokonce i trestních postihů. Proto je důležité, aby zaměstnavatelé dbali na dodržování předpisů FLSA, pokud jde o pracovní dobu a cestovní výdaje.
Neexistuje žádný federální zákon, který by zaměstnavatelům ukládal povinnost proplácet zaměstnancům cestovní výdaje. Některé státní zákony však mohou vyžadovat, aby zaměstnavatelé zaměstnancům určité cestovní výdaje propláceli. Například kalifornské zákony vyžadují, aby zaměstnavatelé propláceli zaměstnancům přiměřené cestovní výdaje vzniklé při plnění jejich pracovních povinností, včetně cesty do práce a z práce. Někteří zaměstnavatelé mají zásady, které zaměstnancům cestovní výdaje proplácejí, ale tyto zásady nejsou zákonem vyžadovány.
Odpověď na tuto otázku závisí na firemních pravidlech. Některé společnosti považují dny na cestách za pracovní dny, jiné nikoli. Pokud si nejste jisti politikou své společnosti, měli byste se zeptat svého personálního oddělení.
Ano, hodinoví zaměstnanci dostávají za služební cesty zaplaceno. Obvykle jsou jim propláceny cestovní výdaje včetně letenky, ubytování a stravy.
Většina společností proplácí cestovní výdaje na základě jednotlivých cest. To znamená, že zaměstnancům jsou propláceny skutečné náklady na cestu, a to až do stanovené výše. Zaměstnanci mohou být například proplaceny náklady na letenku, hotel a pronájem auta, a to až do stanovené výše. Některé společnosti také proplácejí náklady na stravování a další vedlejší výdaje až do stanovené výše.
Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď, protože doba potřebná na cestu do práce a zpět se liší v závislosti na konkrétních okolnostech. Existuje však několik obecných zásad, kterými se lze při výpočtu cestovní doby do práce řídit.
Nejprve je třeba vzít v úvahu pravidelné dojíždění jednotlivce do práce. Jedná se o dobu potřebnou k cestě do práce a z práce v běžný den a obvykle se bude jednat o nejkratší dobu potřebnou k cestování.
Dále je třeba zvážit případná zpoždění. To může zahrnovat dopravu, počasí a další nepředvídané okolnosti. Tato zpoždění mohou značně prodloužit dobu dojíždění a měla by být zohledněna při výpočtu doby cesty do práce.
Nakonec je třeba zahrnout jakoukoli dodatečnou dobu potřebnou k cestě v důsledku zvláštních okolností. To může zahrnovat cestu na jiné pracoviště nebo čerpání volna na dovolenou.
Zohledněním všech těchto faktorů bude jednotlivec schopen dospět k přesnějšímu odhadu doby potřebné na cestu do zaměstnání.