Padající hvězdy patří bezpochyby k nejúchvatnějším podívaným, které nám noční obloha může nabídnout. Úkaz, který nás cyklicky překvapuje a nutí nás několikrát do roka zvednout oči k obloze. K tomuto jevu dochází pokaždé, když Země prolétá hustými roji kamenných a ledových úlomků rozptýlených po naší sluneční soustavě. Zvláštní jas pak v noci svatého Lorenza předvádí zbytek kouzla, které většina lidí zažívá v létě. To je jistě nejpříznivější období, ale je možné je obdivovat i v jiných ročních obdobích.
Není to samozřejmě vždy snadné: musí být příznivé počasí a je třeba hledat nepříliš osvětlené místo, daleko od světelného znečištění měst. V touze najít vhodnou příležitost k pozorování dalšího hvězdného deště se později dozvíte vše, co potřebujete vědět o "využití dne".
Co jsou padající hvězdy
Specifická viditelnost padajících hvězd je dána především jejich jasností, která ukazuje na jejich blízkost k atmosféře naší planety. Ve skutečnosti je nesprávné mluvit o padajících hvězdách: to, co jim říkáme takovým snovým popisem, jsou ve skutečnosti roje úlomků putujících vesmírem, které se při kontaktu se zemskou atmosférou přehřívají a hoří, když jí procházejí. Vytvářejí viditelné záření, které se divákům na Zemi jeví jako velkolepé světelné stopy.
Ve skutečnosti nenarážejí do země, ani se jí nedotýkají, ale vypadají spíše jako úlomky meteoritů, které se nepřekvapivě nazývají meteority a které se při kontaktu s oběžnou dráhou Země stávají viditelnými pouhým okem. Jejich blízkost ke Slunci a tření způsobené tímto kontaktem vyvolává nárůst teploty, která může přesáhnout 1600 stupňů Celsia. V okamžiku, kdy hvězdy začnou svítit, vyčerpají všechny prvky, z nichž se skládají, jako je led, oxid uhličitý a metan. Proto je můžeme vidět svítit jen několik sekund, v závislosti na velikosti kosmického smetí.
Kosmické smetí obvykle nesou také komety a, jak již bylo zmíněno, může být velké jako kameny nebo mnohem častěji jako zrnka písku. Pochází z úlomků komet, asteroidů nebo jiných nebeských těles. Pokud jsou malé, jako je tomu v případě padajících hvězd, vědecká komunita je nazývá meteoroidy, když se pohybují vesmírem, meteory, když vstoupí do zemské atmosféry, a nakonec meteority, když se dotknou Země. Občas lze pozorovat i balóny, zejména pokud je světelná stopa, kterou vytvářejí, mnohem intenzivnější než u jiných hvězd. Pozor, nezaměňujte je však s mnohem nebezpečnějšími asteroidy, které mají potenciálně katastrofální dopad na rovnováhu naší planety.
Kouzlo meteorů
Když vidíme padající hvězdy na obloze, pozorujeme ve skutečnosti meteor, který se rychlostí 215 tisíc kilometrů za hodinu vydává na svůj pomíjivý sestup. V závislosti na typu roje a směru jeho dráhy se padající hvězdy mohou pohybovat rychlostí 10 až 7 kilometrů za sekundu a na velmi krátký okamžik se zahřejí. Proces, ke kterému dochází při zahřívání úlomků při kontaktu s oběžnou dráhou Země, je sublimace, přičemž úlomky následně pokračují v hoření v důsledku vzniklého tření podle principu ablace. V tomto okamžiku je meteor zcela obklopen ionizovanými plyny, které vytvářejí velmi dlouhý chvost složený z plazmatu.
Barva tohoto chvostu se může lišit v závislosti na chemickém složení úlomku horniny, který sublimuje a který se samozřejmě vyznačuje různými prvky. Pokud se podíváme vzhůru, uvidíme žluté odstíny, pokud je hlavní složkou železo, žlutooranžové odstíny, pokud se jedná o sodík, zelenomodré odstíny pro hořčík a intenzivní červenou barvu, pokud jsou hlavními prvky v kosmickém odpadu dusík a kyslík. Je nesporné, že mluvit o kouzlu není přehnané, protože se jedná o jednu z nejkrásnějších přírodních podívaných, které obloha nabízí. A když se podíváte pořádně, uvidíte explozi barev, kterou nemůžete přehlédnout. Ihned poté meteory září, dokud se zcela nerozplynou, nebo, pokud jsou dostatečně velké, explodují a vyvrhnou drobné úlomky, které se výjimečně mohou dostat až na zem.
Když vidíte padající hvězdy
Každodenní život, tak hektický a příliš často soustředěný na Zemi, nám ne vždy dovoluje si to uvědomit, ale malé úlomky hornin putující vesmírem potkávají naši planetu neustále. V předchozích odstavcích jsme však poukázali na to, že pro pozorování padajících hvězd, které křižují oblohu svou zběsilou hrou světel, je více kanonických dat než jiných. Samozřejmě se jedná o určitá období v roce, kdy je viditelnost mnohem vyšší, například 10. srpna v noci svatého Lorenza.
Úkaz nastává vždy, když se Země na své dráze setká s úlomky komet a prachem, které na své "cestě" zaostaly, přiblížily se ke Slunci a Zemi. K tomu dochází několikrát ročně, přičemž dráhy těchto shluků úlomků generují meteorické deště pojmenované podle souhvězdí, které je nejblíže radiantu, tedy bodu na obloze, odkud padající hvězdy při pohledu z naší perspektivy přilétají.
Například na San Lorenzo jsou padající hvězdy pojmenovány podle souhvězdí Persea. Ve skutečnosti trvá přechod Perseid ještě déle, od konce července do konce srpna, s vrcholem mezi 9. a 13. srpnem každého roku. Nejen to, ale příchod Perseid, které lze pozorovat směrem na severovýchod, je známým jevem již od starověku. Není náhodou, že v době Římské říše se jejich přechod kryl se slavnostmi zasvěcenými bohu plodnosti Priapovi: padající hvězdy byly považovány za sperma boha, který oplodnil Zemi.
Dnes vědci, a tedy i my, vědí, že Perseidy jsou úlomky, které za sebou zanechala kometa Swift-Tuttle, která se při jedné příležitosti ocitla v blízkosti naší sluneční soustavy. Kometu poprvé objevil v roce 1862 italský astronom Giovanni Schiaparelli a na každý její průlet si bohužel musíme počkat stovky let: naposledy se tak stalo v roce 1992, zatímco příští padne až v roce 2126.
Jak již bylo vysvětleno, srpen není jediným datem pro milovníky padajících hvězd. Na začátku roku, přesněji mezi 1. a 6. lednem, s vrcholem 3. dne v měsíci, totiž přicházejí takzvané Quarantidy, které pocházejí ze souhvězdí Boote a jsou spojeny s úlomky komety C/1490 Y1, známé již před půl tisíciletím japonským a čínským astronomům. Přeskočíme-li do dubna, mezi 19. a 24. dubnem bude obloha ozářena přechodem Lyrid, které se tak nazývají proto, že přicházejí z oblasti vesmíru nacházející se mezi souhvězdími Lyry a Lva, severovýchodním směrem. Příležitost k tomu nabízí také průlet komety C/1861 Thatcher, která se každých 415 let objevuje v blízkosti naší Země. Poslední se odehrála před více než 30 lety, v roce 1982.
V období mezi prvním a osmým květnem si ještě připomeneme Eta Aquaridy, spojené se souhvězdím Vodnáře a úlomky slavné Halleyovy komety. Od poloviny července do poloviny srpna lze spolu s Perseidami pozorovat také padající hvězdy zvané Delta Aquaridy, které rovněž pocházejí ze souhvězdí Vodnáře. Od 16. do 30. října pak přijde na řadu roj známý jako Orionidy, úlomky hvězdy Betelgeuze, které pocházejí ze souhvězdí Orionu. Až do konce listopadu se Orionidy pohybují po boku Taurid, které přicházejí ze souhvězdí Býka, a Leonid. Geminidy jsou zase viditelné mezi 7. a 20. prosincem a pozorujeme je jako úlomky planetky 3200 Phaethon, která zřejmě prochází souhvězdím Blíženců.
Jak vyfotit padající hvězdy
Když už víme, kdy můžeme padající hvězdy vidět, možná bychom si takovou podívanou chtěli vyfotit a podělit se o ni s ostatními. Bohužel je kvůli jejich pomíjivé povaze nelze zachytit na obrazovku pomocí obyčejného chytrého telefonu. Pro fotografování průchodu je proto bezpodmínečně nutné být vyzbrojen fotoaparátem, který by měl být s pomocí stativu umístěn na tmavém místě, co nejdále od zdrojů světelného znečištění a rozptýleného světla, zejména umělého. Podle rad odborníků by měla být clona otevřena na maximum, expoziční čas by měl být dlouhý a citlivost ISO by měla být vysoká, aby nedošlo ke zničení snímku nepříjemným šumem. V tuto chvíli stačí jen namířit fotoaparát na zářič, bod, z něhož vycházejí padající hvězdy, které chceme navždy zvěčnit, a konečně zaostřit. A nezapomeňte si něco přát, což je stále velmi silná tradice s prastarým původem.