Komu patří Měsíc? O této odvěké otázce, která se stala aktuální se začátkem vesmírných závodů, znovu diskutují odborníci na vesmírnou jurisdikci.
Měsíc, múza námořníků a básníků, je nejen zdrojem inspirace pro vznešené verše a přelety pod hvězdami. Družice naší planety je vlastně symbolem vesmírných ambicí, prvním nebeským tělesem, na kterém člověk zanechal svou stopu. A zatímco průzkum ve jménu ekonomiky a prosperity pokračuje, znovu se fyziologicky vynořila odvěká otázka územních nároků na měsíční půdu. Téma, o kterém se diskutuje již desítky let a které se stalo naprosto aktuálním v souvislosti s vesmírnými závody, jež začaly v polovině dvacátého století.
Do dnešního dne neexistuje žádný přesný a podrobný zákon, který by se zabýval stanovením toho, komu Měsíc vlastně patří. Existuje však ještě jeden zákon, který se alespoň pokouší vyznačit "hranice" a který má své kořeny v minulosti. Odvoláváme se na Smlouvu o kosmickém prostoru z roku 1967, kterou podepsala a ratifikovala většina států na Zemi a která uvádí, že "Měsíc není předmětem národního přivlastnění na základě nároku na svrchovanost, užívání nebo okupace, ani jiným způsobem". Ustanovení jsou tedy určena vládám, ale neberou v úvahu soukromé osoby - a to ani s ohledem na historický kontext, z něhož pocházejí.
Jistě tedy chápete, že samotná Smlouva k regulaci lunární jurisdikce nestačila. Proto byl v roce 1979 učiněn druhý pokus o totéž, a to Smlouvou o Měsíci, která byla konkrétnější a zakazovala jakékoli vojenské a komerční využívání jakéhokoli nebeského tělesa. O více než 40 let později však smlouvu o Měsíci podepsalo pouze 17 zemí, z nichž žádnou nelze označit za kosmickou velmoc. Přetrvává tak nebezpečná šedá zóna, která může každému umožnit, aby si na satelitu vybojoval svůj vlastní prostor. Není náhodou, že americká vláda v roce 2015 přijala zákon o podpoře soukromé konkurenceschopnosti a podnikání v oblasti vesmíru (SPACE), který vyzývá občany USA ke komerčnímu výzkumu vesmíru. Se zvláštním zaměřením na asteroidy a měsíční tělesa. De facto aktivně podporuje soukromé zájmy v místě, které - alespoň podle smlouvy z konce 60. let - nikomu nepatří.
Co když se dvě různé strany rozhodnou zřídit dvě základny na stejném místě? Co když nadnárodní společnost začne těžit měsíční vodu, která je pro vědce neocenitelná? Kdo by si mohl nárokovat zdroje a najít řešení? V tuto chvíli neuvěřitelně chybí odpověď.
Andrea Guerriero