Nanopočítač, který používá DNA (deoxyribonukleové kyseliny) k ukládání informací a provádění složitých výpočtů.
V roce 1994 počítačový vědec z University of Southern California Leonard Adelman navrhl, že DNA by mohla být použita k řešení složitých matematických problémů. Adelman našel způsob, jak využít sílu DNA k vyřešení problému hamiltonovské cesty (problém obchodního cestujícího), jehož řešení vyžadovalo najít cestu od začátku do konce procházející všemi body (městy) pouze jednou.
Každé město bylo kódováno jako jeho vlastní sekvence DNA (sekvence DNA se skládá ze série nukleotidů představovaných písmeny A, T, G, C).
Sekvence DNA byly nastaveny tak, aby se replikovaly a vytvořily biliony nových sekvencí na základě počátečních vstupních sekvencí během několika sekund (tzv. DNA hybridizace). Teorie tvrdí, že řešením problému byl jeden z nových řetězců řetězců. Procesem eliminace by bylo získáno správné řešení.
Adelmanův experiment je považován za první příklad skutečné nanotechnologie.
Hlavní výhodou používání počítačů DNA k řešení složitých problémů je to, že jsou vytvářena různá možná řešení najednou. Toto se nazývá paralelní zpracování. Lidé a většina elektronických počítačů se musí pokusit vyřešit problém po jednom procesu (lineární zpracování). Samotná DNA poskytuje další výhody levného a energeticky účinného zdroje.
V jiné perspektivě se více než 10 bilionů molekul DNA vejde do oblasti ne větší než 1 kubický centimetr. Díky tomu mohl počítač DNA pojmout 10 terabajtů dat a provádět 10 bilionů výpočtů najednou.